Tento příběh jsem měla možnost sledovat až na samotném konci (nebo novém začátku). Jsem moc šťastná, že můžu vidět, že zázraky se dějí. A není pro nikoho natolik beznadějná situace, aby do ní nemohl vstoupit Bůh a vyřešit ji. Text jsem neupravovala. Změnila jsem pouze části, kde jsou zmíněna jména a místa.
DĚTSTVÍ
Pocházím z malé vesnice, kde jsem žila se svými rodiči a dvěma sestrami. Náboženství se u nás nikdy nenosilo, nikdy jsme doma o Bohu nemluvili. Jen si zřetelně vybavuji slova mé mamky, která někdy používala: "poťapaní pánbíčkáři." Možná to bylo tím, že její prarodiče byli Jehovisté a nadělalo to v rodině mnoho zlého.
Vyrůstala jsem úplně normálně jako většina mých vrstevníků. Rodiče mě i mé dvě mladší sestry vždy vedli ke slušnosti, uctivosti, pracovitosti a samostatnosti. Během základní ani střední školy se mnou nikdy nebyly problémy, vždy jsem platila za šprtku a slušňačku.
CESTA K OKULTISMU
V roce, kdy jsem maturovala, jsem se seznámila se svým tehdejším přítelem. Vzpomínám si, jak mi v jednom z dopisů napsal o masážích, různých energiích… . Zcela zřetelně si vybavuji, že jsem si tehdy řekla, co jsou to za divné věci a zeptala se ho, jestli není v nějaké sektě. Tu myšlenku mi už tehdy snad musel vnuknout Bůh. Protože o těchto věcech jsem nikdy před tím neslyšela. Později jsem zjistila, že zná okultních věcí docela hodně, avšak nikdy mne do ničeho nenutil.
Po třech letech známosti jsem se za ním přestěhovala.
Asi po dvou letech života v Ostravě jsem začala být hodně často nemocná. Byla jsem z toho nešťastná a nevěděla si s tím rady, tak jsme to s přítelem probírali. Když mi řekl, že spousta nemocí je způsobena psychickými problémy, různými přivtělenými bytostmi, atd., tak jsem se rozhodla, že se sebou začnu něco dělat a přihlásili jsme se společně na seminář Modrá Alfa - základem je pojetí myšlenky jako energie a přijetí možnosti obousměrné komunikace s podvědomím…… Já bych laicky řekla, že je to manipulace mysli. Tímto seminářem vše začalo. Myslela jsem si, že mi okultní věci pomohou a začala jsem do toho zabředávat čím dál tím víc. Říkala jsem si, že musím ve svém životě vyřešit a vyčistit mnoho věcí, jinak nebudu nikdy zdravá, ani šťastná. Měla jsem totiž čím dál tím více intenzivnější pocit, že mi v životě něco chybí, že můj život není naplněný, že je mé srdce kamenné
a nedokážu nic cítit. Proto jsem se přihlásila na seminář Rodinné konstelace, s nadějí, že by mi tento seminář mohl s mým problémem pomoci. Je pro mě těžké popsat ve zkratce svými vlastními slovy, co to vlastně Rodinné konstelace jsou. Proto použiji výklad z internetu (kurzívou).
Rodinné konstelace jsou prožitková a sebepoznávací metoda, která je nejúčinnějším nástrojem
ke změně osobních postojů a negativních vzorců myšlení, které nám neslouží a které si neseme z naší původní rodiny, té, kde jsme vyrůstali.
Přispívají k řešení problémů a zviditelňují skrytou realitu. Osvobozují nás od vzorců chování a myšlenek, které mohou omezovat náš život. Máme možnost odhalit a vyléčit emoční zranění z dětství a tím zlepšit náš vztah k lidem, okolí a samému sobě. To se pak odrazí ve všech oblastech života.
V průběhu semináře vám budou prostřednictvím živých sousoší a cvičení předvedeny vaše komunikační a myšlenkové modely. Tyto modely používáme při jednání s druhými lidmi. Naučili jsme se je v naší původní rodině, kde jsme vyrůstali a tyto modely nám mohou komplikovat komunikaci s druhými lidmi. Své vzorce můžeme uvidět, pak pochopit a změnit………
Je složité krátce vysvětlit, co se během nich prakticky děje. Jsem však ochotna v případě zájmu osobně vysvětlit více. Ačkoliv jsem byla z toho semináře nadšená, teď už vím, že byl pro mě skluzavkou do pekla. Jak jednou člověk nasedne, tak se veze a zachránit ho může jedině zázrak.
Je to ďáblova odporná, manipulativní a destruktivní metoda, která navíc stojí spoustu peněz. Místo toho, abych se po tomto semináři cítila lépe, začalo mi být pomaličku hůře a hůře. Čím dál tím intenzivněji jsem postrádala naplnění, spokojenost, lásku…. Byli jsme tehdy spolu s přítelem přes pět let, já už jsem se nějakou dobu chtěla vdát a mít dítě. Často jsem o tom mluvila, tak jsme se domluvili, že do toho půjdeme. Spíše přítel svolil, aby už měl ode mě klid. Myslela jsem si totiž,
že když se vdám a budeme mít dítě, tak se něco změní , budu šťastná a můj život konečně bude naplněný. Začala jsem tedy zařizovat svatbu. Zamluvila jsem termín, místo na hostinu, objednala svatební oznámení. Když jsem zaplatila zálohu fotografovi, příteli došlo, že to myslím vážně a do čtrnácti dnů jsem byla přestěhovaná zpátky u rodičů.
V ĎÁBLOVĚ MOCI
Protože jsem v té době neviděla v životě žádný smysl, navíc jsem měla najednou spoustu volného času, se kterým jsem si nevěděla rady, vrhla jsem se po hlavě do okultismu. Další rodinné konstelace. Vzpomínám si docela jasně, jak jsem přijela po jednom víkendovém semináři domů. Byla jsem v takovém stavu, že vše, na co jsem se zmohla, bylo lehnout si do postele, hodiny brečet nebo tupě zírat do zdi. Následující den to bylo stejné, další den podobné. Z tohoto stavu jsem se dostávala pár dní. Mí rodiče o mě tehdy měli strach, protože to opravdu nebylo normální. Ale mně na tom nepřipadalo nic divného, brala jsem to jako normální věc. Navíc jsem si připadala nějakým způsobem výjimečná, že mám zvláštní výsadu - vyřešit ve svém životě všechny své problémy. A nejen své.
Myslela jsem si, že díky tomu, že na konstelacích řeším celou svoji rodinu, pomůžu i jejím ostatním členům. Po dalším víkendovém semináři, na kterém a po kterém se děly docela drsné věci, mi terapeut nabídl, že bych k němu měla začít chodit na soukromé psychoterapeutické sezení. Jen konstelace už podle něj mé problémy vyřešit nedovedly. Já samozřejmě souhlasila. Tehdy jsem si kvůli těmto soukromým sezením brávala v práci dovolené, protože jsem na ně jezdila 80 km daleko. Když jsem kolegům, kteří se zajímali o to, co dělám, trochu nastínila o co jde, moc se jim to nelíbilo. Nedivím se. Teprve teď s odstupem vidím, jaké šílené věci se na těchto psychoterapiích děly. Jak vše bylo pod taktovkou ďábla. Místo toho, aby mi bylo lépe a problémy, které jsem řešila ubývaly, tak mi bylo hůř a hůř. Psychické problémy se pořád objevovaly nové a já si říkala, jestli to někdy skončí a budu konečně šťastná. Kdy můj život bude mít smysl a kdy konečně mé srdce přestane být kamenné a budu cítit lásku. A myslím si, že asi někdy v této době jsem se začala občas modlit. Nějakou dobu už jsem cítila, že něco velkého existuje. Vesmír, Bůh, Vyšší moc, prostě něco, co nás lidi mocně přesahuje. Tak jsem se začala modlit k Bohu, abych byla šťastná a můj život byl plný lásky. Toto modlení mi nevydrželo moc dlouho, snad pár týdnů, ale už tenkrát mě Bůh slyšel.
Na podzim roku 2010 jsem dostala ke dvěma ženám - čarodějnicím - čakry, léčivé kameny, přivtělené bytosti, rodinná prokletí, práce s energiemi…. atd. Docela jsem se divila, když mi řekly, že všechny ty okultní věci, které jsem prováděla do té doby, jsou nebezpečné. Samozřejmě, mě uklidnily, že u nich jsem v dobrých rukou. V době, kdy jsem je poznal a začala se s nimi scházet, mi začaly opravu hodně gradovat všemožné zdravotní problémy. Podle čarodějnic to bylo způsobeno přivtělenými bytostmi, rodinnými prokletími v naší rodině a také psychickými problémy. Začaly mi tedy poskytovat odborné rady a služby, samozřejmě za velice tučnou odměnu. Já ji ale ráda platila, protože jsem doufala, že jsem konečně našla někoho, kdo mi pomůže. Řešily se mnou generační prokletí v naší rodině, prováděly různá zaříkání, učily mě práci s energií. A já si opět připadala výjimečně, protože mi říkaly, jak jsem na tyto věci citlivá, že to každý nemá. Prostě jsem opět byla i v okultismu zvláštní případ. Jenže během té doby, co jsem s nimi byla ve styku, se začaly dít hrozné věci. Měla jsem obrovské potíže s hlavou, kdy jsem celé dny měla pocit, že v příští sekundě ztratím vědomí, stavy, kdy jsem si myslela, že umírám na infarkt, stavy úzkosti, občas pocity, že mi přeskočí v hlavě a zblázním se, začala jsem vidět na některých lidech přivtělené bytosti, co hůř, měla jsem sama ze sebe strach, někdy jsem nebyla schopna se na sebe podívat do zrcadla, protože jsem v sobě viděla někoho cizího, zlého, velice často jsem cítila, jak mi v noci někdo obchází kolem postele. Místo toho, aby mi bylo líp, když mi pomáhaly, tak mi bylo hůř a hůř. Ďábel mě měl zcela ve své moci. Můj život byl tma, chlad, zlo, strach a marnost. Ale pořád jsem doufala, že mi dokážou tyto ženy pomoci.
ZÁCHRANA
Naštěstí Bůh rázně zasáhnul do mého života. V květnu 2011 jsem potkala jednoho bratra, budu ho nazývat Pavel, který hned, jak mě viděl, věděl, která bije. Věděl, jak hluboko jsem v okultismu. Neustávala jsem totiž v boji za to, aby se můj život změnil, aby mé srdce začalo cítit lásku, aby můj život přestal být marnost. Pořád jsem po čarodějnicích chtěla, aby mi s tím pomohly. Protože přes všechno, co jsme prováděly, tak to, kvůli čemu jsem se do toho všeho pustila, zůstávalo pořád nevyřešeno. Domluvily jsme se tedy, že provedeme zásadní věc, která mi měla pomoct. Nedokážu si teď vybavit, co přesně se mělo dít nebo to spíš nedokážu popsat, jen mi utkvěla v paměti slova, že to bude hodně těžké, psychicky náročné a že doufají, že z toho nezešedivím - to myslely vážně, ne jako žert. Ale já do toho chtěla jít, protože jsem neviděla jinou možnost, jak dosáhnout toho, po čem jsem toužila. Odjela jsem na ten víkend s tím, že po něm už vše bude jiné, dobré. K mému velkému zklamání se však na místě rozhodly, že tuto seanci neuskutečníme (díky Pane, že jsi mě tenkrát chránil!). Nabídly mi ale, že mne přijmou mezi sebe a já to přijala. Když jsem po nich už jako jedna z nich chtěla pomoct s tím, abych začala něco cítit, aby mé srdce bylo kamenné, aby něco udělaly, jejich odpověď byla: "Ty si myslíš, že nic necítíš, ale důležité je, že my víme, že cítit umíš." Když jsem chtěla, aby mi pomohly s tím, že v sobě cítím tmu, chlad, tak mi řekly: "Moc se pozoruješ." No, spokojená jsem nebyla. Ačkoliv se vám tma - ďábel jakkoliv snaží namluvit a slibuje, že vám pomůže, tak pro vás nikdy nic dobrého neudělá a nepomůže. Ten víkend mě sice čarodějnice přijaly mezi sebe, už jsem nebyla jen klient, ale jedna z nich. Bylo to však naposled, co jsem se s nimi viděla.
OBRÁCENÍ
Za nedlouho mi totiž Pavel oznámil, že jedeme do Čech . Bylo to na začátku července. Vůbec jsem netušila, že to, kam jedu, je letní dovolená jedné křesťanské církve. Bylo to mé úplně první setkání s křesťany - s církví živého Boha. Vůbec jsem nevěděla, co od toho čekat, co se bude dít. Poprvé jsem se setkala s chválami, s bohoslužbou, které zde probíhaly pravidelně každé ráno. Kázání se mi líbila, ale horší to bylo s chválami. Jakmile začali chválit, začala jsem se cítit špatně, začala jsem brečet, něco se ve mně dělo. Asi třetí den ráno se mi při chválách udělalo opravdu špatně, začala jsem se třást, motala se mi hlava, musela jsem pryč. Vyběhla jsem z místnosti, kde se bohoslužby konaly. Pavel přišel za mnou a začal se modlit. Začala jsem se třást, vzlykat, cítila velikou slabost, neudržela jsem se ani v sedě. Po nějakém čase modliteb jsem pocítila úlevu, jako by z jedné poloviny mého těla něco vyšlo. Potřebovala jsem si dojít na toaletu, ale když jsem se uviděla v zrcadle, zhrozila jsem se. Dívala jsem se na sebe, ale nebyla jsem to já. Ty oči, to byl prostě někdo jiný, temný, chladný. Potom mě Pavel chtěl vzít zpět na bohoslužbu, protože věděl, co se děje. Jakmile mi ale řekl, že jdeme zpátky, jako by mi nohy vrostly do země. Chytil mě za ruku, že mě tam odvede, ale on, mohutný a skoro dvoumetrový chlap nebyl schopný mě odtrhnout z místa. Takovou měl ďábel ve mně sílu!
Po bohoslužbě tedy za mnou přišel místní pastor, aby se za mě ještě modlil a potom mi vysvětlil,
co se v mém životě děje a bude dít.
Od této události se můj život začal pozvolna měnit. Ano, pozvolna, protože jsem tehdy teprve o Bohu začala přemýšlet, začala jsem pomalu číst Bibli, začala jsem se modlit, zpívat chvály, učila jsem se poznávat Boha blíž a blíž. Ďábel se někdy docela snažil mi to ztěžovat. Velice často jsem cítila, jak kolem mě obchází. Hodně velký útok jsem zažila, když jsem spálila okultní knihy. Tehdy čím více jsem se modlila, tím více mě ďábel obklopoval. Jediné, co v těchto těžkých chvílích pomáhalo, byly chvály. Touha, aby mé srdce cítilo, bylo svobodné, přetrvávala a já pořád chtěla, aby mi s tím někdo z křesťanů pomohl. Ale ze všech stran jsem slyšela, že bych nejprve měla do svého života přijmout Ježíše, jako svého Pána. Chtěla jsem to udělat, protože jsem si myslela, že když to udělám, tak jako zázrakem mé srdce bude uzdravené. Ale nechtěla jsem, aby byl někdo Pánem mého života, nedokázala jsem kvůli tomu Ježíše přijmout. " Proč by měl být někdo Pánem mého života? Proč bych se měla někomu podřizovat a dávat mu svůj život? To je přece můj život a já si budu dělat , co budu chtít. Co když mě bude chtít v něčem omezovat?" Ale po nějaké době přišel okamžik, kdy jsem zjistila, že to udělat chci. A když jsem Ježíše svými ústy vyznala jako svého Pána, přišla tak úžasná radost, jakou jsem hodně dlouho ve svém životě nezažila.
Můj život nebyl nikdy tak radostný a naplněný, jako je teď. A vím, že jednou bude ještě radostnější
a naplněnější. Věřím, že Bůh zná touhy mého srdce a jednoho dne je naplní. Také vím, že chci jednou Bohu sloužit na plno, chci být užitečná a ne jen bezcílně procházet životem. Chci pomáhat lidem. Pomáhat jim v tom, aby mohli jít za Bohem a s Bohem, protože On je ta živá voda v našem bytí, On je naše cesta, náš ochránce, naše lampa ve tmě, ruka, která nás vede a která nás drží v těžkých chvílích. On je milost, naděje a láska.
A tak mám ve svém životě velikou naději. Naději, že Bůh uzdraví mé srdce, osvobodí ho a já poprvé v životě budu cítit lásku. Lásku Boha, který miluje vždy, bez podmínek a každého. Mám naději, že poprvé v životě budu opravdu milovat a má první láska bude Bůh. ON JE TOTIŽ TO NEJLEPŠÍ, CO MNE V ŽIVOTĚ POTKALO!
A tak bych si moc přála, aby mé svědectví mohlo někomu pomoct, otevřít oči, dát naději, že ta úžasná Boží milost je pro každého. I kdyby to měl být jen jeden jediný člověk…… přála bych si, abys mohl pochopit, že Bůh tě miluje, i když jsi zatím ještě hříšný. Jeho lásku si nemusíš zasloužit, miluje tě bez podmínek. Miluje Tě tak, že dal svého jediného syna, aby za tebe zemřel. Odpustil ti tvé hříchy
a nebude ti je připomínat. Dá ti v životě mnohem víc, než si vůbec dokážeš představit.
JEN ČEKÁ, AŽ K NĚMU PŘIJDEŠ…
Vyznání
Pro Tebe Ježíši chci svou báseň psát,
protože jen Ty mi můžeš pravou lásku dát.
Ač hluchá, slepá v temnotě jsem vyznávala bohy jiné,
ty miloval jsi mne hříšnou a čekal, až přijde Tvá chvíle.
Do této temnoty vtrhl jsi v plné své síle,
můj život nový směr má od této chvíle.
Mé srdce kamenné, mou temnou mysl,
každý den měníš mne, můj život má smysl.
Představy o tom, jaký má můj život být,
zmizely, odpluly, měj mě takovou, jako mě chceš mít.
Za Tebou pane můj, sílu mi dej jít,
děkuji zakoušky, skrz které musím jít.
Věřím, že skrze ně, sílíš víru mou,
že si mě proměníš a půjdu za Tebou.
Děkuji Ježíši za život, jež jsi mi dal,
dej mí sílu a touhu jít za Tebou dál.
protože jen Ty mi můžeš pravou lásku dát.
Ač hluchá, slepá v temnotě jsem vyznávala bohy jiné,
ty miloval jsi mne hříšnou a čekal, až přijde Tvá chvíle.
Do této temnoty vtrhl jsi v plné své síle,
můj život nový směr má od této chvíle.
Mé srdce kamenné, mou temnou mysl,
každý den měníš mne, můj život má smysl.
Představy o tom, jaký má můj život být,
zmizely, odpluly, měj mě takovou, jako mě chceš mít.
Za Tebou pane můj, sílu mi dej jít,
děkuji zakoušky, skrz které musím jít.
Věřím, že skrze ně, sílíš víru mou,
že si mě proměníš a půjdu za Tebou.
Děkuji Ježíši za život, jež jsi mi dal,
dej mí sílu a touhu jít za Tebou dál.